Zatímco v osudu již je rozhodnuto,

srdce odmítá pravdu pochopit.

Na paloukách slunných zbylo trochu štěstí.

Ještě tak toužím lásku chvíli mít !

Má řeka už ale ví, i stromy kolem,

že příště tu budu zase tolik sama.

Jen duše doufá, s tichým, tajným bolem,

že on mne miluje, když stále ho mám ráda.

I zahrada má, tak tichá v podvečeru,

těší mne vůněmi, které jsem nevnímala.

Bez lásky teď sedím, v tichém, klidném šeru.

Ne není tu ten , koho jsem objímala.

Slzy jsou úleva, i myšlenky se míjí,

záchvěv lásky pomalu odchází.

Do písku však píši: Vrať se mi můj milý !

Pomalu svítá. Bože. Nový den přichází.